Svobodná základní škola
Konec školního roku byl pro naši školu v mnoha ohledem speciální. Třeba proto, že jsme si ho mohli naplno užít v nové, krásné budově. A také proto, že jsme se loučili s historicky prvními "deváťáky". Ti si pro své rodiče a učitele připravili pestrý program, a zakončili tak svůj školní rok opravdu stylově. A dnes se rozloučili i s ostatními žáky naší školy svým veselým tanečním vystoupením. Neloučili se jen deváťáci, ale také ředitelka školy Dagmar Sacherová, která po 31 letech předává funkci své nástupkyni, Janě Sacherové.
Děkujeme dopravní skupině BusLine, která nás vždy bezpečně dopravila na naše letní a zimní sportovní pobyty i jiné výlety.
Reportáž z Terezína
ukázka žákovské práce o exkurzi studentů 8. a 9. třídy v Terezíně
Dnes, 28. 5. 2024, jsem se vydala autobusem do malé pevnosti v Terezíně, abych se zúčastnila zdejší prohlídky.
Po dvou hodinách jízdy autobusem kráčím po dlouhé kamenité cestě směrem ke vstupní bráně. Vyděsily mě hroby, které lemují cestu, a velká židovská hvězda. Přes vstupní bránu přicházím na dvůr, kde čeká mnoho dalších návštěvníků. K mé skupině už přichází průvodce, který nás vede na panský dvůr.
Vcházím do první cely, kde koukám na dlouhou dřevěnou palandu. „Na konci války tu bylo okolo 90 lidí, 30 cm místa pro každého,” popisuje průvodce. Přesouvám se k další, tentokrát menší cele - samotce. Do ní byli posíláni Židé, kteří se špatně chovali v městské cele. Místnost je velmi malá a vedle dveří byla vidět malá dírka. Od průvodce jsem se dozvěděla, že v této cele bylo okolo 70 lidí. Téměř se tam nevyměňoval vzduch, a tak se lidé v noci točili dokola, aby se každý u této malé dírky mohl nadechnout. V místnosti je tak málo místa, že lidé věznění uvnitř museli spát vestoje a opírat se o svá těla. V celách byla jedna mísa na výkaly vyměňovaná jednou týdně, což znamená, že tyto nečistoty byly všude po zemi a lidé v nich šlapali. Při této představě se mi dělá špatně. Jenže teď už se přesouváme k ještě menším celám, které průvodce popisuje jako jedny z nejhorších. Cely jsou malé a prý v nich bylo vězněno okolo 16 lidí. Zde byli vězni mučeni a vpodstatě automaticky posláni na smrt. Podle průvodce prý lidé dostávali jed nebo zemřeli na hlad. Nejhoršími případy však bylo skákání na hrudník, mlácení do hlav, rozkopávání přirození a mnoho dalších nelidských způsobů mučení. Toto mě velmi rozrušuje, jelikož jsem nikdy neslyšela, jak příšerné to ve věznicích za druhé světové války bylo.
Jako poslední jdeme na konec pevnosti, kde jsem viděla jednu z nejhorších cel. Místnost je velká a horním oknem sem jde světlo. V místnosti je velká dřevěná palanda. Průvodce nám sdělil, že v této cele žilo až 700 lidí. V místnosti vidím jeden záchod, což znamená, že se lidé v noci počůrávali. Také se prý dělo to, že se záchod vyplavil a lidé ve výkalech museli chodit.
Když jsem odcházela z pevnosti, vůbec jsem si nedokázala představit život tam. Podmínky, ve kterých lidé žili, byly nesmírně náročné. Prohlídka ve mně zanechala smutek a lítost.
Elisabeth Rudolfová, žákyně 8. třídy
Stalo se
